Zakletá v ní je určitá noblesa,
v parku zámeckém byla to ozdoba,
měla ji ráda i slečna komtesa,
jak o tom píše v Babičce Němcová.

Stejným jménem komtesa se pyšnila,
při měsíčku přání měla i plno vzlyků,
ve svém mládí štíhlá byla, spanilá,
milého potají kreslila do náčrtníku.

Listy sametové pod kulovitým květenstvím
květina tato tajně skryje,
daří se jí v polostínu, to už vím,
vznešeně jmenuje se - hortenzie.

Přidáme-li ocet do vody,
hned vykouzlí barvu, zdá se mi,
z bílé modrá na záhonku vévodí,
hortenzie prostě, to je mistr proměny.

Do zálivky opět trochu vápna
a je tady další proměna,
divíme se, že květina ta zdatná,
růžová je, někdy také zčervená.

Zakletá v ní je určitá noblesa,
jak chameleon barvu často mění,
měla ji ráda i slečna komtesa
také my jsme zcela okouzleni.

Nebylo to slunce - jen žárovek narůžovělý jas,
a vlažný proud vody chladil mé skráně,
pak do bílých podušek jsem ulehl si zas
a oknem hleděl na stromy porostlé stráně.

A za stráněmi těmi pak bylo plno světel,
to Praha chladnou vítala hvězdnou zas noc
a tu k místu, kde stála teď má postel,
přišla ona a byla tak milá, tak milá moc.

Jsem Blanka - řekl mi pak její sladký hlas
a její ruka byla tak měkká jako je růže
a voněla jako na poli ve vánku uzrálý klas
a srdce mně bilo, bilo zas víc, víc než může.

A viděl jsem obláčky, byly bílé tak jako peří
a já začal snít, jak v závoji ji hladím kdes,
jak křehká v žárovek jase stojí opět u těch dveří,
však tu mě vyrušil pod oknem štěkající pes.

Stromy zrodily překrásné květy,
že žádný básník neumí říct krásnější věty
- i louka září pestrostí barev
však na slunci teče rudá krev.

A vítr starou břízou zase kývá,
která zde z pěti již jen sama zbývá
- a u té břízy dívka pěkná stojí,
tu přichází muž a k ní se pojí.

"Co zde děláš, ty moje plavá,
vždyť bude bouře silná, dravá,
snad jedno ti, že jel jsem míle,
bych prožil zas erotické ty chvíle.

Tak přestaň být zas tou ctnostnou dámou
a otoč se na tvář ti tak známou."
Zapomíná, kdo naň stále reptá,
na květy hledí a tiše, tiše šeptá.

"Jen dívej se, jak se květy chvějí
a poslouchej, jak ptáci šťastně pějí."
A tu zesílil se ještě zpěv
a v paprscích zaskvěl se její zjev.

"Pojď ke stromu tam do stínu
ať květů náruč máš zas v klínu,
ať naše láska zas tak zraje,
než vrátím se zpět v daleké kraje.

Pod křivou větev uléhají,
jeho paže ji tisknou, objímají
- však příroda se zamračila
a tu dívka z trávy vyskočila.

"Proboha, matka již mě čeká,
ten černý mrak ji jistě leká."
"Zůstaň ještě, máš-li mě ráda
a o kmen opři si teď svoje záda…

…a já k prsu dám ti třetí květ."
Pak o lásce lže ještě deset vět.
"Chtěla bych tu ještě býti,
ne však s tebou zde zemříti…

…jen slyš ten hrozný větru smích,
kapky deště spadly již do vlasů mých."
"Se mnou se nemusíš deště bát,
svůj dám na tě teď kabát."

"Dívej, jak ve vírech se točí hnědý prach,
Jendo, Jendo, já mám hrozný strach
- vždyť vítr další mrak sem vleče
a z kabátu proudem již voda teče."

"Uvidíš, i ve vodě se líbá hezky,
tak vykašli se již na ty hloupé blesky."
"Již nechci lásku vleže, vkleče."
Křičí ta dívka již napůl breče.

"Chci odtud domů, je mi zima,
u kamen s mámou mi bude prima,
to čekání jí již chci zkrátit
a zdravá chci se jí zas vrátit."

A to již kroupy sviští - hrom burácí,
tu blesk a rána - bříza se k zemi ve dví kácí,
přes mrtvé tváře teď mokré letí chrastí,
a tak skončilo zas jedno milné štěstí.

Hle, jak vánek tiše si o ní zvoní,
když bílé víno zas v křišťálu šumí -
nebo to struny snad zpívají si o ní?
Čí hlas to dnes tak měkce znít umí?

Ten hlas jde ze rtů Tvých vlhkých,
Neb teplou dlaň tisknul jsem na tvář -
když ve slovech mých něžných, sladkých
se topila hnědých Tvých očí zář.

A z ní zrodila se zas ta ona veliká,
tak veliká, o jaké jen básník umí snít -
z níž i poledního slunce zář zaniká
a hukot vodopádů přestává znít.

Z níž v básně se promění staré snáře,
a našimi hvozdy zavoní pustá prerie -
a smutný Budha z ní změní své tváře,
až v borech zašumí to "Marie - Marie".

Dávno již odešel ten měsíc září,
Řev blesku na nebi zase ztich -
Teď zima halí slavné hradu stáří -
I smutné oči - a slané perly v nich.

Zmrzl již u břehu bílý leknín
I žlutá růže dávno opadala v keři svém
Jen jabloň vrhá dál ten svůj stín
když mého psíka hladíš v klíně svém.

Dávno již odešel ten měsíc září
Zpěv kosa na křivé větvi zase ztich
I sněď zmizela z tvých mladých tváří
Však polibky dál chutnají v nich.

Neškádlí již včela na louce kvítí
Jímž zdobila jsi často svoje letní šaty -
A vlaštovka zas vůni vysokých palem cítí
Ta která v hejnu kroužila kolem naší chaty.

Dávno již odešel ten měsíc září
Smích dětí pod mým oknem zase ztich
Jen tvoje oči i v zimě ti září
Vždyť modré hvězdy jsou Radko v nich.

Jsem jaká jsem
a kdybych sebevíc já chtěla
být místo vážky včela
já nemám na to
teď to vím.

Jsem jaká jsem
vždyť já mám tolik lidi ráda
a snad se jako každý
mýlit smím.

Jsem jaká jsem
a takovou mě berte prosím
já srdce svoje na rtech nosím
a chci jen lásku, něhu
o ní sním.

Chtěla bych mít
Tvou hlavu v dlaních
a něžně Ti brát
všechny chmury z čela.
Chtěla bych líbat
Tvoje milá ústa
a šeptat Ti vše
co bys chtěl slyšet.
Až dlouho do večera.

Však cesta k Tobě
plná překážek je
a mně tolik vzácný je
i dotek ruky Tvojí.
Já také hlavu pohladit bych chtěla
pak na okamžik zastavit čas
cítit sílu Tvých paží
jež samotu by rozbíjely.

Ta běsnící hydra číhá znovu na svět
ze zákulisí z černého sametu.
Vyčkává trpělivě obětí,
jako sup svou kořist.
A svět ať chce nebo nechce,
musí se jí dvořit.

To přání její je
vyzrát na dvě strany!
Ta dáma je jako děvka prodejná,
nechce se nicotou bavit.

Tisícileté zkušenosti z historie lidstva
nedají se vždy chválit.
Národům nestačí, že blesky svárů
chtějí chytat holýma rukama.
A zase se spálit?!

Prázdné oči nevinných a ústa provždy umlčená
vykřiknou poslední "Běda!"
Každý je jako kolečko v soukolí času,
který zastavit se nedá.
A tambur smrti kráčí světem a bubnuje na poplach
a v jeho stopách plouží se strach!

Šmelhausová Věra
– to je moje dcera.
Šest set básní zveršovala,
často se zamilovala,
do mistra, do vedoucího
do lékaře.

Ale teď potřebuje tiskaře,
který by tiskl ty její nápady,
aby si je přečetli
její kamarádi.

Aby si řekli
– já mám kliku vlastně,
když žiji si tak krásně,
že jiní o tom píší básně.