Milí přátelé,

nezadržitelně se blíží konec roku a tak nás napadá: „zase jsem o jeden rok starší, zase je mi víc než loni, dlouho-li vydrží hořet ta moje svíčička?“ Ovšem stárnout začínáme už v dětství, leč v tom věku máme o stárnutí pouze mlhavé představy.

Na otázku: „Kolik ti je?“ dítě odpoví: „Čtyři a půl“. Nebo „bude mi pět“. A teenager říká „táhne mi na šestnáct“, přičemž doopravdy je mu sotva třináct – avšak zákonitě přijde i vytoužených osmnáct let a je vážně co slavit.

Zakrátko se dostaví třicáté narozeniny. „Ach“, říkají pak po dlouhých dvacet let ženy jen s lehkým uzarděním, „teprve nedávno jsem oslavila své pětatřicáté narozeniny“. Ale potom, ach, ouvej, ouvej! Copak se to stalo? Chutná to jako nakyslé mléko, je po legraci. Co je špatně? Co se změnilo?

Dosáhli jste plnoletosti, přehoupla se třicítka, řítíte se dál a marně šlapete na brzdy, klouže to jako naolejované!!!

Ovšem po osmdesátce už plynou vaše dny pěkně v poklidu: díky za každé dobré ráno, oběd a večeři. I po devadesátce je to téměř stejné jako kdysi tenkrát, na počátku všeho, stáváte se opět dítětem a říkáte: „No, není to vlastně zázrak, dnes je mi sto a půl! Ale všichni říkají, že vypadám na slabých devadesát devět.

Takže:

• Hoďte za hlavu nesmyslná čísla, která se vztahují k věku, váze a výšce. Přenechejte tyto starosti lékařům. Koneckonců, za co jiného je platíte?
• Stýkejte se pouze s pozitivně naladěnými lidmi. Škarohlídi všechny ničí.
• Vzdělávejte se a zajímejte se o počítače, řemesla, zahradničení, o cokoliv, co vás baví, jen nenechte mozek zahálet. Ďábel jménem Alzheimer miluje lenochy.
• Radujte se z jednoduchých věcí.
• Smějte se z plna hrdla, dlouho a hlasitě. Smějte se, až vám potečou slzy radosti.
• A když dojde na truchlení, vyplačte se pořádně, ale pak žijte dál. Jediný člověk, který vás nikdy neopustí, jste přece vy sami.
• Obklopujte se vším a všemi, co a koho máte rádi, ať už je to rodina, domácí mazlíčci, hudba, rostliny, záliby, atd.
• Pečujte o své zdraví. Je-li dobré, udržujte je. Pokud ne, postarejte se o zlepšení. Je-li to nad vaše síly, vyhledejte pomoc.
• Vydejte se na výlety, nikdy však někam, kde se nebudete cítit dobře.
• Říkejte při každé příležitosti lidem kolem sebe, že je máte rádi.

A měřte život okamžiky, kdy si vydechnete, zhluboka a naplno! Ufff!

Tak tedy:

Všechno dobré do roku 2012
a brzo v něm na shledanou!!!

PhDr. Darina Brzobohatá

---

Milí přátelé,

hodnotíme-li si dnes rok minulý, máme oprávněnou obavu, jaký bude ten rok, který nedávno začal.

Ale jak řekl prezident republiky Václav Klaus: „budoucnost začíná už teď a o tom, jaká bude, rozhoduje to, co my děláme dnes, zítra a v každém dni následujícím. Kompas kudy a jak dál jít musí být založen na víře v rozumné chování každého z nás, nikoli na důvěře ve spásnou roli státu“ nebo magistrátu.

Dělejme proto každý z nás to, co umíme, co děláme rádi, co můžeme nabídnout ostatním. Věřme své vlastní intuici, svým přirozeným schopnostem, zájmům a motivům, a podle nich jednejme. Dělejme to, co je v souladu s naším svědomím. A hledejme si to každý sám u sebe. Dívejme se kolem sebe a vnímejme, co se kolem nás děje. Žijme, radujme se, plačme, ale dělejme to doopravdy, s otevřeným hledím, se srdcem. Dělejme věci, o kterých jsme přesvědčeni, že mají smysl.

Přeji nám všem, aby se, přes naše obavy, rok 2010 vydařil, aby byl rokem dobré nálady, abychom se vymanili z dnešní bezradnosti, „nicnemácenismu“ a „játoužházímzahlavismu“. Půjde to lépe, nalezneme-li společnou řeč, vzájemný respekt a porozumění. A budeme-li si naslouchat a budeme-li spolu umět hovořit.

Neboli, jak rád říkával český malíř, grafik, ilustrátor a pedagog Vladimír Komárek:

„Hlavně ne válku! Vono stačí, že je mír!“

PhDr. Darina Brzobohatá

---

Milí přátelé,

poslanec a pražský radní pan Jiří Janeček převzal záštitu dokonce nad oběma posledními podniky, pořádanými naším Domovem Hortenzie. A my si považujeme za čest, že v krátké době již podruhé zaštítil kulturní akce našeho zařízení.

V první řadě to bylo provedení půvabné pohádky Hanse Christiana Andersena "O Malence". Tímto představením jsme zahájili, spolu s vedením a herci Divadla Minor, pilotní projekt, jehož myšlenka pana radního zaujala.

Chceme totiž tímto způsobem připomenout zkušenosti předchozích generací, které dokázaly žít pospolu takříkajíc "na jednom dvorku". Prarodiče pomáhali ve výchově vnoučat a děti se naučily úctě a lásce ke starým lidem. Myšlenka spojování generací prostřednictvím společně strávených chvil nad kulturními zážitky snad osloví i ostatní Domovy pro seniory.

Nám se představení moc líbilo, reakce dětí i seniorů byly bezprostřední a pravdivé a všichni dohromady jsme si rádi zazpívali. Dokonce byla přítomna i ČT 1 a následně odvysílala krátký záznam ve svém pořadu Zprávy z regionů.

Druhou významnou akcí je slavnostní připomínka 10 let našeho působení zde v Bořanovicích. Celá oslava byla vedena v duchu "Babiččina údolí" - jako hold komtese Hortenzii, jejíž jméno nese náš Domov, kněžně Zaháňské a všem našim babičkám a dědečkům a zároveň i všem lidičkám z krásné knihy Boženy Němcové Babička.

"Kdykoli něco děláte, dělejte to tak,
jakoby se na vás díval celý svět."
Thomas Jefferson, 3. americký prezident

PhDr. Darina Brzobohatá

---

Milí přátelé,

je tomu už pěkných pár let, kdy jsem se výborně bavila v divadle při představení s Bolkem Polívkou, kterak byl na návštěvě u svého přítele ve "starobinci". Tehdy tam do pokoje starého pána vtrhla bez klepání mladá ošetřovatelka a řekla: "dědo, nesu vám svačinu. Aha, vy máte návštěvu, tak dám svačinu i jí" a postavila před Bolka hrnek s tekutinou. Bolek poděkoval, zhluboka se napil a zeptal se: "káva nebo čaj?" "Káva," odtušila dívka. Bolek se znovu zhluboka napil a zahlaholil: "výtečná!"

Co jsme se tenkrát nasmáli! A kolikrát jsme si tu scénku mezi sebou přehrávali! To jsem ale vskutku netušila, co si na mne osud přichystal.

A tak jsem, až jako nová ředitelka v Domově důchodců, zjistila, že to vůbec nebyla nadsázka, ale smutná pravda a že často skutečně nešlo rozlišit, co vlastně je to, co se zrovna jí nebo pije. No, dalo to práci naučit zaměstnance jinému způsobu chování, zdvořilému jednání, ohleduplnosti. Posléze opravdu klepali před vstupem do místností, oslovovali lidi příjmením a vařili tak, že se jídlo i pití podobalo svým názvům.

Pak jsem zjistila, že značně pokulhává ošetřovatelská péče a že z nemocnic se nám vracejí lidé v horším stavu, než v jakém jsme je do nich poslali. Tak jsem se snažila, abychom aspoň v Domově, který jsem řídila, poskytovali takovou péči, za kterou bychom se nemuseli stydět. Abychom se co nejlépe a nejdéle starali my, kteří své lidi známe, aby se nenaplnila vize Vladislava Vančury z Rozmarného léta: "jste povinován tomuto pokročilému století, abyste zemřel na proleženiny, jsa stižen úbytěmi míchy a dosáhna devadesáti let".

Když i to se zadařilo, nastal nový problém - restituce navrátily značnou část nemovitostí původním majitelům a klášter, ve které jsme žili, rovněž. A tak jsem znovu bojovala, hledala jsem a nalezla. Ano, právě zde v Bořanovicích jsem objevila budovu, kterou po nějakém čase zřizovatel - tedy hl. m. Praha - zakoupil a zrekonstruoval. A to tak dobře a hezky, že když jsme se sem na konci roku 1998 přestěhovali, chtělo se nám už jenom sedět se založenýma rukama, točit prsty mlýnek a říkat "no konečně máme hotovo!"

Ale ouha, přišla změna legislativy, nový zákon o sociálních službách všem zaměstnancům předepsal tak hluboké a soustavné vzdělávání v tom, jak správně se máme o vás starat, jak máme o vás pečovat a podporovat vás, že nám to bohužel zabírá tolik času, až se zdá, že ho nemáme dostatek na vás.

Jenže už jsme toho tolik překonali, že jsem pevně přesvědčena, že překonáme i toto. Takže poznovu otevírám již zmíněné Rozmarné léto a cituji:

"Míra dálky je toulka, míra hojnosti je hlad a hra předchází před činy. Je rovněž pravda, že čas, který se měřívá vězením, lze měřiti i stopou - a hrome! Ať je to stopa daktylská, při níž se vesele kráčí!"

PhDr. Darina Brzobohatá

---

Milí přátelé,
je jedno období roku, které už svou neopakovatelnou atmosférou dokáže přimět naše okoralá srdce, aby citlivěji reagovala na projevy lásky a porozumění, nebo necitlivosti či dokonce zloby. Velice zostřeně vnímáme sounáležitost s okolím, to, že nikdo z nás nežije ve vzduchoprázdnu i to, že všechno kolem nás zapadá do pravidelného řádu světa.

Jsme šťastni, pokud si můžeme říct, že máme kolem sebe hodné a upřímné lidi, kteří nejen v těch velebných chvílích Vánoc také mají svá srdce dokořán.

Vánoční svátky jsou časem, kdy přicházejí vzpomínky na naše drahé, které jsme na svých poutích potkali a blíže poznali, na ty, které jsme milovali a ztratili a na všechny ty, kteří nám zůstali. Jak křehký je člověk a jak nezvratný je osud!

V zamyšlení vybíráme ze vzpomínek na vše, co jsme prožili, většinou jen to dobré, jen to, co bylo opravdu důležité, jen to, co nás naplnilo štěstím.

Zkusme se stejně pozitivně dívat i do budoucna, zkusme se v tom nadcházejícím předvánočním shonu zamyslet nad tím, proč to všechno každoročně podstupujeme.

Přece proto, že chceme, aby světlo zvěstování, betlémské světlo radosti, které tak dlouho přebývalo v nás, dál svítilo na cestu i těm, kteří bloudí ve tmách malicherností, a především, aby i mnohem dál a vždy a kdekoliv svítilo zas.

A abych přece jen nebyla tak patetická, tak si připomeňme, že jen ten:

"kdo jí ryby v každém čase, bude zdráv a štíhlý v pase!"

Tak veselé Vánoce a šťastný nový rok 2008!

PhDr. Darina Brzobohatá

---

Milí přátelé,
byl den a bylo jitro, mrazivé jitro prvního lednového dne nového roku. Poněkud rozmrzele jsem připustila, že tedy půjdeme na procházku. Neboť my, kteří jsme kdysi dovolili, aby si nás ochočil vlastní pes, dobře víme, čím jsme mu povinováni. A tak, byť jsme předchozí noc třeba ani oka nezamhouřili, byť by ta noc byla i silvestrovská, jde se ven, protože na čerstvý vzduch se prostě musí.

Bolí tě snad hlava? Nebo že by noha? (Ta mne vskutku setsakramentsky bolela.) No, paničko hezky pojď, vždyť jen málo věcí na světě se nedá rozchodit. Hoď mi klacek a trochu sebou hoď, mrzne, nevidíš, no popoběhni trošku, no tak, běžíme, běžíme, drž se u mne, ať ti neuteču! No jo, drž se u mne, to se té čtyřnohé potvůrce lehce řekne, ale já se jen pomalu a pokulhávajíc sunu do kopce na zasněženou a taky velice strmou horskou louku - nejmilejší to psí eldorádo. A tam se už uprostřed stezičky vyšlapané ve sněhu pořádně kouří z toho, kvůli čemu jsme tak nakvap museli opustit útulnou chalupu. Ze psí, ehm, prostě ze psí hromádky. Vím, že bych ji měla hned uklidit, ale přece nezačnu nový rok zrovna tímhle, tak ji opatrně obejdu a stoupám nahoru po louce a s každým krokem cítím, jak počáteční rozmrzelost opadá, jak mizí s obláčky páry z mých úst, až už vůbec žádná není. Že mráz a jiskřivý sníh, slunce a skotačivý pes, vzduch, obloha a hory kolem zase jednou udělaly své. Živote, kde jsi, ty srabe? chce se mi zavolat a taky to hned pěkně nahlas a několikrát po sobě zavolám a dupu ve sněhu a křičím juchuchů, juchuchů, nic není v životě lepšího, než život sám a chce se mi až tančit a tak nakročím, ale bolavá noha uklouzne a už se nezadržitelně po zmrzlém svahu řítím - kam? Jo, jo, přesně tam, přátelé, přesně tam.

Je první den nového roku, já sedím na zmrzlém svahu ve psí hromádce a pes, hubu od ucha k uchu, se mi vesele šklebí. No ba, jak na Nový rok, tak po celý rok, napadne mě, ale to už se taky musím smát. A směju se hezky nahlas a pes se taky směje, máme radost, pořádnou radost, protože se vlastně nic nestalo, nic, co by nás přinutilo brát se vážně. Protože, přátelé, pokud nejde o život, ale vždyť vy to taky znáte dál.

PhDr. Darina Brzobohatá

---

Milí přátelé,
je krátce před Vánoci a já jsem konečně letos udělala to, co jsem si vždy jen marně slibovala, ale co je podle mne ta nejlepší věc, kterou v tomto čase soudný člověk udělat má. Já totiž rozjímám. Všimněte si, už jen jak krásně staročesky a poklidně to sloveso zní! Rozjímání má v sobě obsažen sladký význam slov klid, pohoda, mír v duši a toho všechno, čeho se nám během celého uspěchaného roku nedostává.

A tak místo abych podlehla celosvětovému šílení a umývala okna, drhla parkety a leštila křišťálové sklo, nebo pekla různé druhy cukroví a láteřila, že se mi zas připálilo, obíhala obchody a hledala komuže co dobrého koupit na památku, chodím po Vinohradském hřbitově a jak už jsem řekla, rozjímám. Rozjímám nad pravdivostí tvrzení "co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy," rozjímám zejména nad tím, cože je v tom životě lidském nejdůležitější. Štěstí? Zdraví? Bohatství? Přátelství? Život sám?

Pomalu míjím hroby dávno zemřelých předků, kteří po sobě zanechali stopu v duších svých potomků a vím jediné. To nejdůležitější na světě, to proč lidský rod dávno nevyhynul je jen jedno. Všeobjímající, otřepané, ale stále platné slovo láska. Jen si vzpomeňte, jaké to je, když má člověka někdo rád, jen si vzpomeňte, jak ještě nádhernější je, když má člověk někoho rád. A jak úžasné, neopakovatelné, zázračné a navždy je, když se lidé mají rádi navzájem!

A když se jim narodí miminko, zjišťují, že nikdy neměli ani ponětí o tom, jaké citové hlubiny jsou v nich utajeny a kolik něhy ten malý človíček v těch velikých vyvolá. Konečně i tomu slavnému děťátku, narozenému právě o Vánocích před víc než dvěma tisíci lety, říkáme Vykupitel snad právě proto, že díky jemu z našich unavených, okoralých srdcí zase jednou a naplno vytryskne láska. Francouzský básník J. Pévert napsal kdysi o lásce toto: "A mnohem dál a vždy a kdekoli, ozvi se zas! A mnohem později, někde u lesa, ve hvozdu paměti pojednou vstaň, podej nám svou dlaň a tak nás spas!" A to vám i sobě přeju o Vánocích i v roce 2003.

PhDr. Darina Brzobohatá

---

Milí přátelé,
jako vždy, když si sedám ke stolu, abych do našeho časopisu napsala pár úvodních slov, začne mi znít v hlavě stejná písnička: "čas je běžec dlouhým krokem, nikdy pokoj nedá si". Neboť už zase uplynul další měsíc a všechno se změnilo. Dnes dokonce sami vidíte, že se změnil i náš název, už nejsme Malostránek, protože už přece víc než měsíc nežijeme na Malé Straně, ale tady v Bořanovicích.

A jak nám tady je? Moc ráda bych konstatovala, že dobře, jenže vím, že tu a tam nějaká drobnost trápí vás i mne, tu a tam už to není drobnost, ale pořádný problém, nebo sem tam je to zase jen malichernost, kterou rozumní lidé řeší ruky mávnutím. Samozřejmě namítnete, že všechno má své meze. Třeba když někteří z vás mrznou, protože kdosi, kdo to měl umět, ale neuměl, vymyslel špatně topení na pokojích, chápu velice dobře, že se nejedná o věc zanedbatelnou a věřte, že dělám všechno pro to, aby co nejdříve bylo teplo nám všem.

Mohla bych pokračovat ve výčtu malých a větších strastí hodně dlouho, ale to přece nechci. Vidím, že jinak jste tady spokojení, že máte každý na svém pokoji svoje soukromí, svůj pořádek, svoje mikroklima, že sestřičky se o vás dobře starají, že vám chutná jíst a že se vám tu dobře spí. To všechno jsou věci důležité pro život. A až začne jaro, až oschnou silnice a sluníčko ukáže, co umí, to teprve uvidíte, jak se vám tady bude líbit. Vždyť i my, kteří sem denně dojíždíme za prací a mysleli jsme si, že to bude bůhvíjak nepříjemná záležitost, shledáváme, že to docela jde, ostatně komupak se povede jezdit dvakrát za den autobusem na výlet. Jednou z Prahy, jednou do Prahy. A taky jsme rádi, když vidíme, že se usmíváte, těší nás, když za vámi vaši příbuzní často jezdí a tu a tam i zajdou za námi, aby nám poděkovali za péči a pochválili váš nový domov.

A ještě jedna zpráva na závěr. Ve středu 10. února budeme mít ve společné jídelně první bořanovický večírek. Dobrou náladu vám všem přeje

PhDr. Darina Brzobohatá

---